VOLTIŽ

Trocha voltiže je vlastně důležitá pro každého jezdce - naučíme se tak nejlépe držet rovnováhu. Pokud chcete provádět voltiž jako výkonnostní sport, musíte být velmi dobře trénovaní a obratní.

Moderní voltiž je rozšířený sport a zároveň soutěžní disciplína. V roce 1982 ji oficiálně uznala FEI. První mistrovství světa se konalo roku 1986 ve Švýcarsku.

Při voltiži provádí jeden nebo více mladých lidí gymnastická cvičení na koni. Kůň musí být pro tuto disciplínu speciálně vycvičen. Nemá na sobě sedlo, nýbrž speciální popruh. K uzdě se připne vyvazovací otěž a kůň cválá po kruhu o průměru asi 13 metrů. Lonžuje ho cvičitel, který současně trénuje i voltižovou skupinu. Voltiž je vhodná pro každého, kdo má rád koně a má chuť to zkusit. Voltiž je opravdová gymnastika. Přináší hodně i těm, kteří normálně jen jezdí. Člověk se při ní naučí sedět volněji v rovnováze, zlepší své držení těla a cítí se na koni jistější.

S voltiží se může začít už v šesti letech. Důležitější než věk je ovšem tělesná výška, protože je třeba dosáhnout na držadla (madla) na voltižovém popruhu. Všechny současné sporty a voltiž nevyjímaje hledají nové možnosti. Dnes existuje stále více voltižových poníků, takže malé děti mohou začít již velmi brzy. Až do věku 18 let se smí cvičit ve voltižové skupině, pak už může člověk cvičit voltiže jen sám, protože by to pro koně bylo už moc namáhavé.

Voltiž se dá provozovat v jezdecké hale, na jízdárně nebo na lonžovacím kruhu. K základnímu vybavení patří uzdečka s ohlávkou, lonž a bič, voltižový pás s podložkou a vyvazovací otěž, také bandáže nebo kamaše na nohy koně. Učitel jízdy Vás může naučit základní cvičení, pokud chcete voltiž vyzkoušet nebo prostě proto, že potřebujete zlepšit sed a držení rovnováhy. Cvičitel se musí starat o to, aby se voltižová skupina řádně rozehřála, musí korigovat její figury a nastudovat cvičení volné sestavy.

Pokud chcete voltiž provozovat jako sport (jednotlivě či ve skupině) a třeba se i účastnit soutěží, najděte si jezdeckou stáj, v níž můžete absolvovat řádné hodiny voltiže a zeptejte se, jestli tam jsou stálé skupiny, které i jezdí na soutěže, pokud jsou dost dobré.
Člověk musí být sportovní a velmi obratný! Voltižéři, kteří se účastní soutěží, začínají cvičit již velmi brzy - a ve dvaceti letech opět přestávají! Pokud chcete voltiž provozovat jako sport, musíte mít k dispozici dobře vycvičeného voltižového koně. Plemeno není tak důležité, ale kůň musí být v každém případě pevně stavěný. Měl by mít široký, dlouhý a ne příliš citlivý hřbet a měl by být vysoký 158 až 173 cm. Musí mu být minimálně 5 let a potřebuje dobrou kondici, aby dokázal 15 až 20 minut cválat do kruhu. Kůň by měl mít klidnou povahu a hodně trpělivosti a nesmí být příliš citlivý. Jeho cval by měl být svižný, rytmický a pravidelný. Nakonec musí mít voltižový kůň i chuť jít dopředu, aby zůstal ve cvalu aniž by se musel neustále popohánět bičem.

Cval do kruhu je pro koně dost namáhavý a je proto důležité, aby se mohl po skončení lekce uvolnit a měl dostatek jiné rozmanité činnosti. Mnohé děti, které zpočátku prováděli jen voltiž, začnou později i jezdit, protože se kontaktu s koňmi už nechtějí vzdát. Voltiž mnohdy slouží také jako součást terapie při rozmanitých psychických onemocněních. Akrobatické cvičení na koni pomáhá v těchto případech upevňovat koncentraci, sblížení se zvířetem uklidňuje.

Postroje: Voltižní obřišník vybaven dvěma záchytnými oblouky (madly), pro to, aby se jezdec například při obratech mohl přidržovat. Pod voltižní obřišník se klade dečka, aby se neodřel hřbet koně.Po jeho straně je kožená smyčka, která někdy zastává funkci třmenu. .Vyvazovací otěže s gumovým kroužkem
Vyvazovací otěže se upevňují k obřišníku a zamezují koni zvednout hlavu, což by způsobilo vyklenutí hřbetu a nevzhlednost pohybů koně.

SKIJÖRING

Šustit si to na lyžích, když vás táhně kůň, musí být skvělý zážitek. Chcete-li začít, stačí mít sedlo, uzdečku a dvě lonže (nebo jednu minimálně 10 metrů dlouhou). Sepnete koncové oko jedné s karabinou druhé a položíte před komoru sedla. Obě lonže pak protáhnete po stranách pod postranicemi sedla dozadu podél boků koně až do ruky lyžaře. Kvůli posunu sedla dozadu někdo používá poprsník (i když tah lyžaře na sněhu je tak mírný, že to není nutné). Na druhé straně je pro zkušené tažné koně přirozenější než lonž.

Délka postranic nebo lonží od koně k lyžaři by měla být asi 4 metry. Tato délka stačí, aby nedošlo ke zranění nejen zadníma nohama koně, ale i sněhovými koulemi odletujícími z kopyt. Pro pohodlnější držení spojíme obě lonže nějakou dřevěnou tyčkou.

Kůň by měl být dobře přiježděný a pokud ještě nikdy netahal, je potřeba ho na postranní lonže nebo řemeny zvyknout, aby po nich nekopal. A tak jako při zaučování v tahu, zkoušíme nejdříve tahat pneumatiku nebo nějaký trám. Zkušený by měl být i lyžař, když kůň začíná.

Tempo zrychlujeme pomalu, je nebezpečné z místa nacválat. Při rychlejším tempu se doporučuje jet trochu stranou stopy koně právě kvůli odletujícímu sněhu.

Zem pod sněhem by měla být zmrzlá, aby se koně moc nebořili a nenabalovali do kopyt velké hroudy sněhu. Hlavu chráníme alespoň helmou (pro závodníky v této disciplíně se vyrábí speciální helmy).

PÓLO

Pólo, které se hraje většinou v trysku je nejrychlejší hra na světě. Jistá forma póla se hrála již před 2 500 lety v Persii a v Číně

a hráli ji muži i ženy. Nazývala se changar - to je v Persii pálka. Název pólo pochází od tibetského slova pulu - míček. Britští vojáci a civilisté

sloužící v Indii v 19. století si pólo oblíbili a dovezli je do Evropy. Britské pólo se hraje na ponících vysokých 124 cm a pocházejících

ze státu Manipúr mezi Assamem a Burmou, kde je to národní hra. Pólo se v Argentině hrálo poprvé v roce 1877, ale do roku 1930 se tato země stala světovou velmocí číslo jedna v tomto sportu. Argentinští koně, kříženci plnokrevníka s původním domácím criollem, jsou nejlepší na světě.

Pravidla:

Pólo poníci mohou mít libovolnou výšku. Tým tvoří 4 jezdci a další dva náhradníci jsou připraveni na koních. Hříště měří 275 x 180 m a je značeno střední čarou a penaltovými čarami ve vzdálenostech 27, 36 a 108 m od základní čáry. Hraje se vrbovým míčkem proháněným brankami vysokými 3 m a širokými 7,3 m. Padne-li branka, hráči si vymění strany. Hráči jsou handicapováni podle svých schopností. Při pólu vysoké úrovně se uhraje až 19 branek, u střední 15 až 18 branek. zápas se dělí na chukkas, kterých je pět ve vrcholných zápasech, v obyčejných čtyři. Poníci se mění po každém oddíle a žádný z nich nenastoupí do zápasu podruhé. Penalty se střílejí za každou chybu, jako za nebezpečné křížení dráhy soupeře nebo srážky. Je také zakázáno najíždět na soupeře bez míče nebo hákovat jeho pálku.

ENDURANCE - DISTANČNÍ JEŽDĚNÍ

Distanční jízdy jsou soutěže v překonávání dlouhých vzdáleností. Tratě bývají dlouhé 25 až 160 km, přičemž je stanovena minimální rychlost. Ve většině soutěží bývá předepsána minimální rychlost 9 km/h. Povinné jsou veterinární kontroly před startem, během přestávek, v cíli, a také jeden den po soutěži. Tyto kontroly zamezují přílišnému vyčerpání koní. V tomto odvětví jezdeckého sportu hraje kvalitní výstroj ještě významnější roli než v jiných odvětvích. Jezdec tráví v sedle mnoho času, a proto je pro něj i pro jeho koně dobře sedící sedlo nepostradatelné. Čerstvě zakoupené nové sedlo a postroje jsou nevhodné, neboť kůže není dostatečně poddajná a způsobuje odřeniny. Také oblek jezdce musí být pohodlný. Příliš těsné, těžké nebo hrubé oblečení jezdce omezuje a zbytečně vyčerpává.
Kůň musí být minimálně pětiletý, než se můžeme zaměřit na specifický výcvik pro dálkové jízdy. Nejprve je potřeba, aby si kůň zvykl na procházení potoků, jízdu ve tmě, na chůzi po různorodém povrchu apod. Teprve když všechno jde dobře, začneme s kondiční přípravou. Pracovní zatížení pomalu zvyšujeme. To neznamená, že každý den najedeme více kilometrů. Kůň musí pracovat stále více (intenzivněji), ne déle.

Co je důležité aneb co bychom měli mít na paměti:

Měj se na pozoru před příliš sebejistým jezdcem.
Máš-li pocit, že se tvůj člověk stává příliš sebevědomým, měl by's uprostřed soutěže ztratit podkovu, nebo na konci klusové zkoušky trochu zakulhat. To jim zabrání ve zkoušení něčeho tak stupidního jako je "delší jízda".

Balvany na trati nejsou dobré.
Jsou obecně známé tím, že se na nich vyskytují "crew", z nichž na tebe cákají vodu, a také mohou pomoci tvému jezdci zpět do sedla.

Veteriny jsou darem od Boha.
Na veterině máš mnoho příležitostí, jak svého jezdce otrávit, a máš-li štěstí, dokonce jej donutit i sesednout. Sesednul-li tvůj jezdec, obcházej velké balvany velkým obloukem nejméně tři míle.

Lidské bytosti neumí číst mapy.
Sníš-li mapu jezdci ještě před startem, máš možnost lépe a dopodrobna strávit trasy a směry. Můžeš tak snížit pravděpodobnost, že se ztratíš. Jako bonus navíc může tvůj jezdec odložit čas startu, protože bude shánět za snědenou mapu náhradu.

Dobré vědro je pouze vědro s krmením.

Je třeba se vyhýbat chrstnutí vody kdekoli je to možné.
Studená voda na tvém krku ve chvíli, kdy jsi se po posledním kole zrovna zahřál, je - upřímně - urážka, kterou fakt nepotřebuješ. Uvidíš-li někoho s vodou, na poslední chvíli uhni. Budeš-li mít štěstí, vychrstnutá voda tě mine. Budeš-li mít opravdové štěstí, trefí voda je.

V případě ztrhujícího finiše by se měli oba zainteresovaní koně poradit a dohodnout o vítězství.
Nicméně nikomu neublíží, když se rozhodnete až těsně před cílovou páskou, aspoň tím udržíte lidské tvory v napětí. Krom toho můžete dostat extra dávku mrkve za to, že jste se snažili.

Vypadá-li tvá "crew"* znepokojeně, nejsou pravděpodobně ještě úplně připraveni.
V takovém případě se potřebuješ nutně napít (slazená, nebo obyčejná voda stačí, v každém případě to musí být ta, kterou ještě nestihli připravit). Pokud blazeovaně stojí u auta, očividně dobře připravení, neobtěžuj se pitím. Náleduj ostatní koně ještě než na tebe stačí vychrstnout další vodu.

Otevře-li se před tebou krásný travnatý úsek lákající ke cvalu, velmi pravděpodobně jsi někde odbočil špatným směrem.

V poslední veterině si udržuj puls tak asi 2 tepy nad maximální hranicí do doby asi tak jednu minutu před povinným vstupem do veteriny.
Tvého jezdce to zcela určitě neuspokojí.

* Crew jsou podivné humanoidní figurky s vodními nádržkami místo rukou. Většinou představují ty nepříjemnosti s chrstající vodou, ale mohou být i užiteční, protože mají na starosti krmení.

VOZATAJSTVÍ

Využití koně k tahu vozů pravděpodobně v některých oblastech dokonce předcházelo jezdectví. V údolích Tigridu, Indu a Eufratu, v Sýrii i v Egyptě

sloužily válečné vozy bojechtivých říším 2 000 let před naší érou. Tato otevřená, plochá krajina byla ideální pro využití vozů. Dva nebo čtyři koně, zapřažení do lehkého vozíku, zaručovali rychlý transport dvou nebo tří lidí.

Po půldruhého tisíciletí byly závody spřežení národní sporem starého Řecka. První olympijské závody vozů se konaly na 25. olympiádě

v roce 408 př. n. l. Ještě oblíbenější byly závody vozů v římských hipodromech. Soutěžily čtyři týmy a každý z nich podporovalo jedno

politické uskupení, takže šarvátky kolem dostihů byly bezpečnostní záklopkou pro revolučně naladěný římský lid.

Řízení povozů neztratilo svůj půvab ani po druhé světové válce, ačkoliv doprava na silnicích vzrostla na míru pro koňmi tažené vozy nepřijatelnou. Byly tedy zorganizovány první přehlídky a vozatajské soutěže a dnes se toto umění třebaže už nemá praktický výnbam, stalo důležitou soutěžní disciplínou.V Evropě mají soutěže spřežení vysokou úroveň. O rozšíření tohoto sportovního odvětví po celém světě se zasloužil zejména princ Philip. Jako prezident Mezinárodní hipologické federace (FEI) sledoval vozatajský meeting v Cáchách (Aachen) v roce 1968 a na jeho podnět se konala první mezinárodní soutěž spřežení v roce 1970.

Vozatajské soutěže

Jezdí jednospřeží, páry a vícespřeží a podniky trvají většinou tři dny. První den se jezdí drezurní úlohy, další je maratón, který musí měřit nejméně 23, ale zpravedla 27 km a třetí je překážková jízda (vozatajský parkur), při níž je třeba předvést maximální ovladatelnost a obratnost koní. Současně koně prokáží i svou zdatnost, neboť nastupují po únavném maratónu předchozího dne. U nás má řízení spřežení velkou tradici, soutěže vzkvétají už od 60. let (Zlatá podkova) a vícespřeží našich karosiérů, především kladrubských běloušů jsou zlatým hřebem každého velkého hipického podniku.

GYMKHANA

Zahrnuje různé asijské jezdecké hry - slalom na koni, zvedání předmětů ze země, chytání předmětů za jízdy. Jsou to soutěže převážně hravého charakteru.

PUSHBALL

Jezdecká hra s velkým míčem (o průměru cca 180cm), při níž se jezdci dvou soupeřících družstev snaží dostat míč do protivníkovy branky.